Souhra náhod způsobila katastrofu
Ve financích pracuji již řadu let. Hrdě se hlásím k finančním poradcům, kteří svoji práci berou vážně a zodpovědně, a svoji práci mám ráda. Setkávám se při ní s lidmi, jejichž osudy jsou někdy šťastné, jindy mají naopak příchuť hořkou. Ty druhé ve mně vždy zanechávají určité ponaučení, které následně předávám svým klientům. Stále mám před očima mladou a sympatickou rodinu z Jižních Čech. Velice pracovití a slušní lidé. Paní, říkejme jí Marie, pracovala ve státním sektoru a její manžel, dejme tomu Josef, byl deset let zaměstnaný u jisté společnosti. Dařilo se jim a vše fungovalo. Ovšem jen do doby, kdy se jim do cesty připletly souhry náhod, které byly pro jejich další život finančně zásadní až katastrofální. Teprve pak mě kontaktovali. Bohužel už ale nebylo ani za pět minut dvanáct, dvanáctá právě odbíjela…
Finanční past sklapla
Na naší osobní schůzce mi manželé sklesle prozradili, co zlého se jim přihodilo. Oba byli psychicky vysíleni a já na nich viděla bezradnost a stud. Vylíčili mi, že paní Marie měla vážný úraz, díky němuž zůstala 3/4 roku doma na nemocenských dávkách. A tehdy to všechno začalo.
Výdaje postupně převýšily příjmy a oni, aby neměli prodlení u banky a nepřišli o střechu nad hlavou, využili předschváleného kontokorentu, drahých kreditních karet a menších úvěrů, které jim banka poskytla velice ráda a rychle. Dokonce i bez prokazování příjmu, což je dnes běžná věc. Plán měli takový, že až půjde paní Marie zase do práce, tak to vše rychle splatí. Jenže ona do práce nešla a nešla, zdravotní výdaje rostly a spirála dluhů se začala roztáčet. A osud dál zkoušel, co manželé vydrží. Pan Josef totiž přišel po deseti letech o práci. Nic ojedinělého: finanční krize, málo zakázek, firmě se nedaří, snižování počtu zaměstnanců… A dávky na pracovním úřadě? Minimální. Pan Josef sice aktivně hledal jinou práci, leč marně a manželé se náhle dostali do registru dlužníků, což znamenalo, že už jim žádná banka nepůjčí ani nepřefinancuje jejich navyšující se úvěry.
Apatie a kolaps
Kvůli pocitu studu tehdy nešli pro pomoc za rodinou a raději zvolili jinou cestu, a to cestu nepříliš šťastnou. Bankovní úvěry vystřídaly úvěry nebankovní, tedy ty, co se „pyšní“ mnohem vyššími úroky a tvrdými sankcemi při nesplácení. Dluhy už těm dvěma opravdu přerůstaly přes hlavu a domů jim začaly chodit upomínky, penále i výhružné telefonáty z úvěrových společností a úplným vrcholem byly exekuce, stávající dluhy mnohonásobně navyšující. A v tu chvíli se Marie s Josefem přestali v dluzích orientovat. V apatii přestali brát telefony a přestali i rozlepovat poštu. Když se jejich dluhy navýšily o statisíce, zavolali mi. Pokud teď čekáte, že řeknu, že jsem našla řešení, které ty dva zachránilo, pak čekáte zbytečně.
Jak to tedy vše dopadlo? Smutně. Josef s Marií přišli o bydlení a nyní žijí s dětmi u rodičů. Paní Marie chodí do práce a pan Josef jezdí kvůli vyššímu výdělku do Prahy. Oba mají exekuci na plat a čekají na osobní bankrot, o němž si myslí, že je spasí.
- Karolína Bedáňová -