Pocházíte z Banské Bystrice, ale studoval jste na brněnské JAMU a žijete i pracujete v Česku. Obligátní otázka… Cítíte se ještě stoprocentním Slovákem, nebo už se považujete spíše za Čecha či stále za Čechoslováka?

A. Jastraban: Já to takhle vůbec nemám. Stoprocentním Slovákem jsem se nikdy necítil. Narodil jsem se v Československu. Tohle prostě nejde přeštelovat. Nejsem Čech ani Slovák. Jsem Čechoslovák. Tak to prostě cítím.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že když přijedete na Slovensko, rodáci ve vaší slovenštině slyší český přízvuk a vy musíte na jeho eliminaci makat. Jak těžké je pro vás takové přepínání?

A. Jastraban: Tyhle dva jazyky jsou si hodně blízké. Jazyková bariéra tady v podstatě není. Rozumíme si. Ale přeorientovat se z češtiny do slovenštiny není úplně jednoduché. Přízvuk tam asi bude, ale určitě to nebude nic hrozného. Asi takhle… Jsou těžší věci na světě. Zvládám to.

Jakým jazykem mluvíte doma? S partnerkou a dcerami?

A. Jastraban: Česky. Ale třeba s maminkou, která žije u nás, s tou se bavím slovensky.

Jak vlastně zpětně hodnotíte rozdělení Československa?

A. Jastraban: V podstatě pozitivně. Tenkrát se nekonalo referendum. A věděli proč. Rozdělení státu by neprošlo. Na druhou stranu se dost věcí vyčistilo. Přestalo platit, že Slovensko Česko brzdí. Dokonce se pak ukázalo, že Slovensko je tatranským tygrem. Asi to splnilo nějaký účel, ale i tak si nemyslím, že to bylo rozumné rozhodnutí.

V seriálu Ulice jste coby Bedřich Liška strávil neuvěřitelných 17 let. Nedávno jste řekl, že jste kvůli této roli nemohl využít některé jiné zajímavé příležitosti, dokonce prý ani roli snů. Bylo to kvůli intenzitě natáčení?

A. Jastraban: Ano. Nehledě na to, že s některými postavami se váže i změna vzhledu. Vousy, šediny… A něco prostě skloubit nejde. Nechci to teď jmenovat, ale kvůli Ulici jsem o pár velmi zajímavých rolí skutečně přišel. Ale zase tak moc toho nelituju. Člověk nemůže mít všechno.

A ta role snů, o niž jste přišel…?

A. Jastraban: Nevím, o čem je řeč. To asi zase něco napsali v novinách. Role snů… Každá role je krásná. Role snů, to jsou jenom takové řeči.

Role v Ulici, kde jste ztvárnil kmenovou postavu, rolí snů nazvat nelze?

A. Jastraban: Role snů není role, co mi vydělá hodně peněz. To předně. Pro někoho může být splněným snem, když dostane roli prince. Například. Moje role v seriálu Ulice byla určitě zásadní, ale rolí snů bych ji nenazval. Děkuji za ni. Mám dojem, že vysněnou roli snů nemám. Role v Ulici mě zviditelnila, to ano, ale domnívám se, že víc mě zviditelnila například role homosexuála ve filmu Účastníci zájezdu. Jde o úhel pohledu. Mám dojem, že ten film jede v televizi dvakrát ročně. Na to natáčení vzpomínám jen v dobrém. Obnášelo sice dojíždění do Terstu, ale parta jsme byli výborná. Mělo to punc studentského filmu a bylo to skvělé. A skvěle to i dopadlo.

Někteří vaši kolegové ze seriálu Ulice mi řekli, že natáčení bylo trochu štvanice. Souhlasil byste s tím tvrzením?

A. Jastraban: Jo, náročné to bylo. Ale co není?

Mnozí diváci vás s postavou Bedřicha ztotožňovali. Byl jste prostě dobračisko Béďa. Vnímal jste to?

A. Jastraban: Ale asi ano. Nic, s čím by se nedalo žít. Prostě role.

Máte za sebou velmi specifickou hereckou zkušenost. Ve filmu Havel jste hrál Alexandra Dubčeka. A v dalším snímku jste ztvárnil jeho politického protihráče Gustáva Husáka. Je složité přepnout se z reformního idealisty do role architekta normalizace?

A. Jastraban: Ne, tak to nefunguje. Je to prostě postava. Role. A herec ji musí ztvárnit. Baví mě hrát skutečné postavy. Jsou to výzvy. Husák, Dubček… Musíte si je nastudovat, podívat se, jak ten člověk mluvil, jak gestikuloval… Mám to rád.

Hrajete i v komorním Divadle v Řeznické, o jehož šatně se traduje, že v ní není mobilní signál. Vy sám si to prý velmi pochvalujete. Je to pravda?

A. Jastraban: No jasně! Nikdo mi tam netelefonuje! Nikdo mě neotravuje! Skvělé místo! Já mám vůbec hodně vyhraněný přístup k mobilním telefonům. Jestli fakt něco nemám rád, tak je to to, když v autobusu nebo ve vlaku někdo nahlas telefonuje. Když do telefonu huláká a všichni kolem jsou odsouzeni k tomu, aby přesně věděli, o čem ten člověk mluví. Strašné. Já, pokud mám telefonovat, jdu někam ven a tam hovor vyřídím. V soukromí. Kvůli lidem okolo i kvůli sobě. (Během rozhovoru v šatně panu Adrianovi zazvonil telefon a on hovor skutečně nepřijal, pozn. red.)

Provádíte tzv. digitální detox? Odpojit se od mobilu, od internetu…

A. Jastraban: Ne, tohle já nedělám. S moderními technologiemi problém nemám. Je ale třeba zacházet s nimi rozumně. Nebýt jejich otrokem.

Současná situace ve slovenském resortu kultury vyvolává velké emoce a protesty ze strany umělců. Jak situaci hodnotíte vy? Z pohledu herce, který má odstup, ale zároveň na Slovensku stále tvoří?

A. Jastraban: Na Slovensku je to hodně špatné. Mě ale víc pálí situace tady. V Česku. Jak se to tu rozjíždí. Měl jsem pocit, že tady fungují nějaké brzdy, ale ono se ukazuje, že ne. Systém je zjevně poměrně lehce rozebratelný. Stejně jako na Slovensku. Tam fakt vládne mafie. Vláda propojená se zločineckými organizacemi. Umělci, kteří to svým způsobem mají v náplni práce, poměry kritizují a jsou za to trestáni. Začíná to tím, že se veřejnoprávní televizi vezmou koncesionářské poplatky a pokračuje to dál. Člověk dvě stovky měsíčně unese, ale ty nasčítané miliardy, které pak najednou nejsou, televizi zničí. Je to průšvih.

Prý rád jezdíte na snowboardu. V létě na surfu…

A. Jastraban: Nevěřte všemu, co se píše na internetu. Ne, ne, ne. Co mám děti, na snowboardu jsem stál asi tak dvakrát. A na surfu jsem myslím nestál nikdy. Občas se s někým proletím letadlem. Podotýkám, že pilotní průkaz nemám. Kdybyste to někde četl, tak to není pravda. (smích). Ale létání mám rád.

Říká se o vás, že jste velmi skromný a večírkům a medializaci se spíše vyhýbáte. Jak se s touto povahou vyrovnáváte se svou profesí, kde jste pořád na očích veřejnosti i médií?

A. Jastraban: To se o mě říká? (smích) Je to takový vývoj. Zpočátku chce být každý Belmondo. Chce být slavný, chce, aby ho lidi poznávali… Jenže pak to přejde a člověk si začne soukromí chránit. Já lidem zájem nemám za zlý. Koneckonců to patří k mé profesi, ale snažím se to krotit. Mám k divákům úctu, vážím si jich a mimo scénu jsem k nim maximálně vstřícný. Ale všechno má své meze. Není pravda, že bych se nějak izoloval, ale svoje soukromí potřebuju.

Údajně rád a skvěle vaříte. Zejména pro svoji paní. Pravda? Nebo taky blábol internetu?

A. Jastraban: Ne, tohle blábol internetu není. Vařím moc rád. Ale jestli skvěle, na to už byste se musel zeptat jinde. Hlavně teda ne dětí. Ty nejedí nic. Nic normálního. Žijí díky špagetám. Ty jim můžu vařit sedm dní v týdnu. Co s tím nadělám? Mám se rozčilovat? Na vaření potřebuju mít klid. Ženy umí vařit ve stresu, já musím mít klídek. Hlavně, ať mi do toho nikdo nekecá.

Co je vaše specialita?

A. Jastraban: Nemám konkrétní specialitu. Mám rád všechno dobré. Řekl bych, že vařím jen svoje speciality. Z každé kuchyně něco, ale po svém. Česká kuchyně, Itálie, Asie, Mexiko… Všude mají skvělé pokrmy. Já si je jen trochu upravím. Určitě nedělám žádné složitosti. Chci si pochutnat, ne machrovat.

Naopak vám prý nevoní pečení…

A. Jastraban: To je taky pravda. Něco musím nechat ženě, že ano? Úplně ji vyhnat z kuchyně, to by nebylo dobré. Trouba je její. A pečení mě nijak neoslovilo. Nehledě na to, že manželka peče skvěle. Dcery taky. Co bych se jim do toho pletl.

Jste otcem dvou dcer v pubertálním věku. Jednou jste prý prohlásil, že případní nápadníci se k vám domů budou muset prostřílet. Už chystáte brokovnici, nebo je doma zatím klid?

A. Jastraban: Jeden se už prostřílel. (smích) A ta brokovnice… To jsou takové naivní otcovské představy. Nakonec fotr zjistí, že je rád, když ho dcerušky obejmou a řeknou mu, že je jim celkem sympatický. A pokud jsou ty dcery chytré, naučí se s tím velmi dobře pracovat a tatínka si ochočí a vychovají. Já jsem nedopadl jinak.

Co byste budoucím zeťákům netoleroval?

A. Jastraban: Vůbec nevím. Jsem hodně tolerantní. Člověk musí mít nějaký charakter. To je pro mě zásadní. Nečekám, že bude disponovat občanským aktivismem, že bude všechno vědět, že bude mít na všechno stejný názor jako já. O to přece vůbec nejde. Principy člověka se ale ukážou už v raném mládí.

Když pohlédnete dopředu, do nejbližších let. Je něco, co byste si v profesním životě chtěl splnit? Usilujete o něco? Nebo necháváte věci volně plynout?

A. Jastraban: To je těžké. Práce se vyvíjí. Člověk stárne. S životem je třeba držet krok a nechtít nesplnitelné. Na druhou stranu je dobře mít nějaké cíle. V mém případě jsou to krásné role. Divadelní, filmové, seriálové… A zdraví a štěstí v rodině. Nejsem mimořádně ctižádostivý a vážím si každé minuty a každé šance. Teď třeba v jedné inscenaci hraju s panem Vlasákem. S panem hercem. A jsem za to neskutečně vděčný. Já s panem Vlasákem! On už ani nehraje. On jen používá svůj život. Ví, že není třeba hrát. Je to skvělé a moc mě to obohacuje.

– Sváťa Doseděl –